Monthly Archives: Květen 2014

Zima, Orten

Komůrko, samotná s dávnými předměty,
to ty jsi jako já do dětství zasněžená.
Sníh léta, jara sníh, k podzimu odjeti,
podzim je žena…

Loučení s loučením. Naučilas mě tomu,
ó zimo, zimo má! Nesmiřitelně krápe.
K tobě jak k mamince se navracívám domů,
tam do tmy hluboké, jež neptá se a chápe.

Na zimu myslil jsem. Co jinak zbývalo mi?
Nesmiřitelný déšť, jenž moje milé smáčí
v rozbitých dálavách, kde stojí mrtvé domy,
kde život zabloudil a dokolečka kráčí.

(Orten)

Čí jsem, Orten

Čí jsem?
Jsem bázně, jež mne bere
do prstů průsvitných,
králíčka na zahradě šeré,
jenž zkouší si svůj čich.

Čí jsem?
Jsem zimy tvrdé plodům
a smrti, chce-li čas,
jsem lásky, s níž se míjím o dům,
dán za jablka červům napospas.

(Orten)

Jména, I. Blatný

Valentin Petorose, Ota Ornest, jména, jména,
jména skutečná a jména vymyšlená,
Picasso, Pignon, Lhoták, Matisse, Braque,
Vítězslav Nezval, Klement Bochořák.

V rue Jacob v Paříži je malé knihkupectví,
kde za sklem uvidíte jména mého dětství –
Salvador Dali, Dumas, Eluard,
Benjamin Péret, Tanguy, René Char.

Beer, Binder, Blatný – k tabuli jsem volán,
Adámek, Bartoš, stěhování Holan,
Dvořáček, Hora, Jahn –
a už jsem stěhován.

(I. Blatný)

Máj, I. Blatný

Ten, kdo má dovolenou v máji,
je v poloprázdných lázních sám,
Hraničtí vojáci mu hrají
a oddává se vzpomínkám.

Tajemství železniční sítě,
kterou jsme celou neznali,
odvíjí zemí svoje nitě
a vlaky jezdí do dáli.

Kolik má místní dráha z Hranic
do řeky Bečvy malých stanic?
Znám Teplice a Černovír.

Je ticho. Závory se zvednou,
snad ještě dvakrát, ještě jednou,
v rolnických staveních je mír.

(I. Blatný)

Sonety, I. Blatný

Dostal jsem balíček, oříšky, čokoládu,
kouřím a píši si, už bude nový rok.
Ten starý znavený nechejme zemřít vzadu,
vítejme novou krev do kolébavých slok.

Zas budu plést a rýt, zas půjdu na zahradu,
zas budu při práci sledovat jejich tok.
Sonety, jaká slast, verš za verš něžně kladu,
pomalý, rytmický a vážný jejich krok.

Zde máme nadílku až na Boží hod ráno,
co dáš mi Gertrudo, co dáš mi Mariano?
Mé múzy dejte mi hrst nových, svěžích slov.

Snad někdo napíše jak Rilke Kappusovi,
snad někdo napíše a ocení mne, kdo ví?
Snad budem ještě žít, než půjdem na hřbitov.

(I. Blatný)

Podzim, I. Blatný

Ach, kam se poděla všecka ta krásná léta,
mé krásné předsíně před byty sladkých žen,
šelesty, chodidla a okouzlení světa,
ó proč jsem zůstal sám, sám, sám a samoten.

Jak mrtvá bohyně sad zachvěl se a pad´,
pohřební zaměstnanci vynášejí máry,
hrad zůstal stát, hrad zůstal stát
a kolem letí cáry.

(I. Blatný)

Cigareta, I. Blatný

Když člověk zapálí po práci cigaretu,
úlevný lehký smích se vkrádá do údů.
Úlevný lehký smích, a kuřák dává světu
přiznání dobrých chvil, dobrého osudu.

Bzukote nádraží a telegrafních drátů,
pošli mi ještě tam, kde Halas kouříval,
pošli mi pozdravy k Březinům do Kunštátu,
na nízký Anaberk, jen o kousíček dál.

Vydech jsem modrý kouř a modrý kouř se nese
do vašich Pisárek. Myslím si, že jsem v lese,
vracím se zpátky zas brněnskou tramvají.

Jedeme do remíz a kolem výstaviště,
kde vzadu za věží je fotbalové hřiště,
jedeme na hřbitov a dívky mávají.

(I. Blatný)

Láska za časů cholery (2), Márquez

Zemřeli jako vyhoštěnci v pavilónu souchotinářů, spíš na smutek z deště než na obtíže své choroby.

Miloval ji horečnou vášní soumraku.

Nic se člověku nepodobá tolik, jako způsob jeho smrti.

Znovu se musel kousnout do jazyka, aby pravda nevyhrkla ven všemi otvory, které v jeho srdci vyhlodalo trápení.

Rozuměla mu teď lépe, než když byl naživu.

Necítili se jako novopečená snoubenecká dvojice a tím méně jako pozdní milenci. Bylo to, jako by přeskočili celou svízelnou kalvárii manželského života a zamířili přímo k samému jádru lásky.

„A jak dlouho myslíte, že se takhle můžeme plavit sem a tam od čerta k ďáblu?“ zeptal se ho.
Florentino Ariza měl odpověď připravenou třiapadesát let, sedm měsíců a jedenáct dní včetně nocí.
„Celý život,“ řekl.

.

Láska za časů cholery (1), Márquez

Obědval skoro vždycky doma, na deset minut si vsedě zdříml na terase patia, a v polospánku slyšel prozpěvování služek pod hustou korunou mangovníku, vyvolávání prodavačů z ulice a od zálivu mrmlání motorů, jejichž výpary v odpoledním vedru plachtily po domě jako anděl, jemuž bylo souzeno shnít.

Přestože se vzpíral odchodu na odpočinek, uvědomoval si, že je volán pouze k beznadějným případům, i to však považoval za určitý druh specializace.

Doktor Urbino si už nějakou dobu uvědomoval, jak usilovně bude zahánět vzpomínku na tuto ženu, pro kterou nebylo spásy, a domníval se, že ví proč: jedině bezzásadová osoba si mohla takhle hovět v bolesti.

V podvečer, v tom tísnivém okamžiku střídy, se z bažiny zvedala bouře krvelačných moskytů a čerstvý výpar lidského lejna, vlahý a posmutnělý, hnětl v hloubi duše jistotu o smrti.

Zmoudříme, když už nám to k ničemu není.

Strach ze smrti to nebyl, to ne. Tenhle strach v sobě nosil už dlouhý čas, žil s ním jako se stínem přestřeným přes jeho vlastní stín, od chvíle, kdy se jednou v noci vytrhl z těžkého snu, rozrušený a zmatený, a pochopil, že smrt není jen trvalá možnost, jak ji vždycky vnímal, nýbrž bezprostřední skutečnost.

Oči se mu začaly zalévat snadnými slzami.

Tohle se doktoru Urbinovi často přiházelo, hlavně se jmény, ba i se jmény lidí, které víc než dobře znal, anebo s nějakou melodií z dřívějška, a vyvolávalo to v něm úzkost tak nestvůrnou, že si jednou v noci přál raději umřít, než snášet ta muka až do rána.

Šel se krátce před třetí na chvilku prospat, pokochav se ještě předtím prchavou vůní své moči, pročištěné vlahým chřestem. Ze spánku ho probudil smutek.

Počkala, dokud na osamělé ulici nedozněly jeho kroky. Pak pomaličku zavřela, zajistila dveře závorou, otočila klíčem ve všech zámcích a o samotě se střetla tváří v tvář se svým osudem.

Jednou večer se vrátila z každodenní procházky omráčena nenadálým objevem, že člověk může být šťastný nejen bez lásky, ale i lásce navzdory.

Operovat ve společenském úboru a jelenicových rukavičkách podle uznávané zásady, že základní podmínkou asepse je elegance.

Jednou v noci však Fermina Dazová zaslechla na schodišti otcův kozácký krok, pak jeho funění na chodbě před svou ložnicí, a vzápětí jeho dlaň zabušila na dveře. Otevřela, uviděla, jak mu jedno oko míří stranou, uslyšela, jak sotva plete jazykem, a poprvé dostala strach.
„Jsme na dně,“ řekl. „Docela na dně, abys věděla.“
Nic víc neřekl a nikdy později se k tomu nevrátil, a také se nestalo nic, co by naznačovalo, že tenkrát mluvil pravdu, ale Fermina Dazová si po té noci uvědomila, že je na světě sama.

Přicházely ze společenské vrstvy, kterou výsměch dějin naučil sklánět hlavu před dokonanými skutky.

Dal se vést svým osobním přesvědčením, že se člověk nezrodí jednou provždy toho dne, kdy jej matka porodila, nýbrž že život sám ho znovu a vícekrát přinutí, aby porodil sám sebe.

Aniž o to usiloval, ba dokonce aniž o tom věděl, prokázal svým vlastním životem, že se jeho otec nemýlil, když tvrdil až do posledního dechu, že nikdo na světě, ani ta nejdubovější selská palice, ani ta nejmazanější mrcha podnikatelská, nemá takový smysl pro praktické věci jako básníci.

Jen ony věděly, kolik váží muž, kterého k zbláznění milovaly a který snad miloval i je, jehož ale dál musely opatrovat jako děťátko, do posledního dechu, kojit ho, vyměňovat mu umazané plenky, rozptylovat ho všelijakými mateřskými šidítky, aby ulevily strachu, který se ho zmocňoval každé ráno, když měl vyjít ven a pohlédnout skutečnosti do tváře.

Stmelovat je mohlo jedině něco tak nepravděpodobného a vrtkavého jako láska, pokud byla, a ta v jejich případě nebyla, když se brali, a osud neudělal nic jiného, než že je postavil do skutečnosti právě v okamžiku, kdy chyběl jen krůček k tomu, aby lásku vytvořili.

Hlavní věc ve společenském životě je naučit se zvládat strach, hlavní věc v manželském životě je naučit se zvládat nudu.

Bylo to na samém prahu stáří, kdy začala pociťovat, že kdysi dávno se v jejím životě přihodilo cosi nenapravitelného, a tenhle pocit se jí zmocňoval pokaždé, když slyšela zahřmět před deštěm.