Archiv pro rubriku: 01 – Knihovna

Texty, které mám rád – některé (dnes už) desítky let… :)

Adam a Eva, Šiktanc

Bagounci v houfu cpou se z páry
a vyžlatům je mdlivo z par.

A pár a pár se páří vstoje.
Neb není času na požár.

Je třeštivo. A dům nám chátrá.
A živůtek v něm kuchán tmou.

A u řezníků čerstvá játra.
A drob. A srdce pod cenou.

Je chatrno. A svět jak ženich
je jednou hlavou v jeden den.

Nastokrát na všech posvíceních.
A stokrát sám. A nešťasten.

Je bezradno. A zem se točí.
A mesiášci v éteru

malujou slepý bráně oči
a brousí v blátě sekeru.

(Šiktanc)

Deníky, Zábrana

Vědět, že nikdo už tě nebude milovat jen kvůli tobě. Vidět, jak věk nás rychle mění v trosky a nakonec je jenom logické, že zemřeme…

Zahrabávat talent potichu a nenápadně jak hovno do písku v noci na pláži.

Všechno je marnost, a proto nic není marnost.

Otrok se vždycky oběsí na pánových dveřích.

V mládí člověk není s to pochopit, že NELZE pochopit.

Vědět, že rakev, že rakev jsou ta jediná prkna, která znamenají svět.

Jediní praví hrdinové jsou starci. Je to tak těžké pochopit? Tak těžké, že na to přišel jen Hemingway?

Nejsem už s to Hemingwaye skoro číst. Pachuť jakési pitoreskní ozvěny, jakési echolálie z mladistvého, dávného nadšení jeho prózou mi v tom brání.

Je načase, aby přišli jiní. Děti jsou starý, vyzkoušený Bůh.

Znali se ti dva dobře? Natolik, že o sobě zaživa a s jistotou věděli, že jeden druhému přijde na pohřeb…

Tuhle báseň dokončím ve svém příštím životě.

Cítím tu tíhu, jak se po čtyřicítce v člověku bez jeho vůle začíná posouvat těžiště.

Ten temný, stále houstnoucí les, do něhož zacházíme pořád hloub ve středních letech, není ze stromů, ale z mrtvých.

Rozuměj, pochop už konečně: co jsi kdy napsal, byl projev života, jednoho života, tvého života. Nebyla a není tvá věc starat se o to, jestli to mělo nebo má nějakou cenu.

V mládí si člověk myslí, že zázračný příběh poznávání světa, lásky k ženám a vábného projektu vlastní budoucnosti patří jen jemu. Jak stárne, pocítí náhle, že je to banalita společná všem. To přesunutí těžiště pohledu tak, že je jiné v první a jiné v druhé půlce života, je jednou z největších zkušeností, kterou život přináší. Mladík nemůže vědět, že stařec je poznáním unaven a znechucen. Stařec se nemůže rozpomenout na své nadšení a dychtivost (nebo může, ale pokládá je za inferiorní). Koho Bozi milují…?

Odjakživa mi bylo protivné všechno, z čeho čišela přílišná zabydlenost na tomhle světě, chlapecká a bujará radost z toho, že na něm jsme. Toho jsem se nezbavil dodnes.

Blížící se smrt vyvolává v člověku čím dál tím větší DISCIPLINOVANOST. Ve všem. A ještě – alespoň ve mně – čím dál větší zavilost.

Pořád se mi vrací ta věta z Danta (verš?), kterou Graham Greene zvolil za moto k Vyhaslému případu: Neumřel jsem, ale ze života nic nezůstalo. Nic jiného nevystihuje přesněji můj životní pocit těchto posledních let.

To, že je někomu pětačtyřicet nebo padesát, je samo o sobě dostatečným důvodem k sebevraždě. A bavit se s někým, kdo to nechápe?

Neříkej mi, že jsem knihy měl rád víc než tebe. Měl jsem je rád víc než sebe.

Jak se odcizila těla! Jak se odcizila těla, jak na sebe zapomněla, jak zapomněla na to, jak se objímala, jak elektrizovala, jak se rozběsňovala navzájem, jak se do sebe zakliňovala…  Jak se mohou odcizit za pár let dvě těla, která se kdysi milovala, říkám si, když se občas setkám s některou z těch žen, s nimiž jsem před dvaceti, před patnácti lety spával… Mluvíme o ničem, mluvíme spolu jako dva někdejší obchodní společníci, kteří mezitím oba zbankrotovali.

Ještě před smrtí nás život promění ve zvíře, nanicovaté, zlé, vlastní bezmocí stále rozdrážďované zvíře zvané stařec. Myšlenky starců jsou myšlenky zvířat, pouhých zvířat, nic než zvířat. Umřít – dobře (ba výborně!), ale proč předtím ještě to ponížení? Na bohy není spolehnutí, nemilovali nás, neumřeli jsme mladí. Je chvíle, ve které víš, že tvá jediná nadějná přítelkyně je smrt. Jediná záštita proti stále nesnesitelnějším živým kolem sebe.

Tři roky po matčině smrti našel jsem jednou dopoledne vzadu na květináči její rukou – tužkou – napsané jméno neznámé květiny. Slovo, které jsem nikdy neslyšel, slovo, které matka naučila syna tři roky po své smrti.

Všechny ženy, s nimiž jsem v životě spal, jsou ještě naživu.

A páska do stroje je celý život tvá smuteční páska – tvá dlouhá, donekonečna se odvíjející smuteční páska.

Věděl jsem málem odjakživa, že psaní může mít smysl jenom tehdy, když člověk za ně nečeká žádnou odměnu v životě.

V těchto dnech – pocit, že jsem se smekl někam mimo život, že jsem sklouzl já po něm do prázdnoty nebo on po mně a nechal mě v prázdnotě – že já a život jsou náhle dvě oddělené věci.

Bunin kdysi řekl, že když se člověk ožení, přestane být zajímavý. K tomu je třeba dodat, že i pro sebe.

Z mé generace  už snad všichni přesedli z tramvaje zvané touha do mercedesky zvané život.

Ve chvíli, kdy je člověk nucen si přiznat, že na štěstí je pro něho v životě už pozdě, že on už na ně nemá žádné vyhlídky, že už je za čárou, za níž, i kdyby přišlo, by už nebyl schopen je přijmout – krátce a dobře, že už je pozdě jednou provždy, je to taková změna životního pocitu, jako by mu právě oznámili, že má rakovinu v pokročilém stadiu.

Bůh ve mně zhasil světlo. Před třemi, před čtyřmi roky. Bůh ve mně zhasil světlo a nechal mě žít.

Já nejsem z těch, kteří se smiřují, jak stárnou, kdepak. „Krm vlka jak chceš, pořád kouká do lesa.“

Ten pocit, který se v posledních letech periodicky vynořuje ve vědomí: že v každém, jakémkoli úspěchu je cosi sprostého, co nadbíhá naší malosti.

Mám nepřekonatelný pocit lítosti při pomyšlení, že některé milované knihy už nikdy v životě nebudu moct číst PRVNĚ!

(Zábrana)

Romance postmoderní, Dědeček

Pili jsme pivo s přáteli
a po devátém kozlu
hovořil jeden o dobru
a druhý zase o zlu.

Hospodou pára voněla
z nějaké nóbl šlichty
a nad ní mládež skláněla
své postmoderní ksichty.

Naproti slečna unylá
poslední knedlík zdlábla
a s plnou hubou mínila:
„Život je dílo ďábla.“

„Třeba jo, slečno, třeba ne,“
odpověděl jsem břitce.
Co víc by chtěla od chlapa
těsně po čtyřicítce.

Dál sedám v koutku nad pivem
a telecími párky.
Ve vzduchu visí modrý dým,
na hajzlu Literárky…

(J. Dědeček)

Probdělá noc, Dědeček

Když satelity pílí
nebeskou dálnicí
a hadi šedobílí
plazí se ložnicí,

noc – lidožravá vrána
vždycky mě uloví.
Bdím, víčka zatěžkána
ryzími olovy.

Zašita do polštáře
záchranná slovesa
šílené samotáře
lákají do lesa.

Až tepny temna protnou
stříbrné skalpely,
šílení samotáři
dospí, co probděli.

(J. Dědeček)

Kdo přijde po mně, Dědeček

Už mě má holka, už mě střídá,
ztratila se mnou celej rok,
kdo přijde po mně, ať je třída,
já jsem jen opilec a cvok.

Už mě má holka, už mě mění,
já bysem do tý lásky kop,
stačí dát čistý povlečení,
abysem zmizel beze stop.

Pár věcí ovšem nevyčistí,
ty jsem jí natlouk do hlavy.
Kdo přijde po mně, ten to zjistí
a zmocní se ho obavy.

Uslyší od ní moje věty,
možná i celý souvětí,
objeví moje tajný světy
s mou holkou ve svým objetí.

Tak jim to zvolna začne skřípat,
až jednou, takhle v neděli,
ona mu řekne: „Ty jsi případ.
Jestli chceš, budem přáteli.“

Kdo přijde po mně, čerti vědí.
Ten chlápek s tváří tajemnou,
ten po mně pro ty po něm zdědí
to, co já po těch přede mnou.

(J. Dědeček)

Pohlednice, Wenzl

Jsem 70 roků stár
A nejradši se uzavírám
V mých pokojích
Abych byl zcela sám
Při psaní mých básní
Neb ticho pomáhá léčit
Unavenými pohledy
Přehlušenými výkřiky
Vším co se vzdalo nároku
Vším co ještě zbývá
V mých opuštěných pokojích
Kam nikdo nechodí

(O. Wenzl)